Repertoár

Ivanov - Divadlo Plzeň 2007 (Vladimír Mikulka, Divadelní noviny 16/2007)

 Těžko se nepozastavit nad tím, co vlastně přivedlo režiséra Poláka na nápad ozdobit svou martinskou inscenaci Čechovova Ivanova prvky odkazujícími k tradičnímu japonskému divadlu - a slovo ozdobit používám zcela záměrně. Divadelní program zmiňuje poněkud cimrmanovsky znějící režisérův výrok, že jej „unavuje, že Čechov je vždy lokalizován do Ruska", o mnoho smysluplnější odpověď však nedává ani samotné představení. Sledujeme totiž Ivanova sice umístěného do neutrálního prostoru, místy poněkud komediálně vyhroceného, nicméně v tom podstatném zahraného vcelku konvenčně „po našem". A do toho se „po japonsku" pletou černě oblečení pomocníci a vodiči loutek; tu a tam poponášejí velkou sovu (je letmo zmíněna v textu), podávají hercům rekvizity (tak se to u Japonců dělává), jindy zas žertovně podpírají opilce, aby neupadli (což se naopak u Japonců nedělává, to je švanda zcela tuzemského ražení). Příležitostně také manipulují velkými loutkami, tzv. „manekýny" - před nepovedenou svatbou Ivanova a Saši dokonce dva manekýni názorně předvedou soulož, a to hned v několika polohách. Některé loutky mají místo obličeje zrcadlo, do kterého se Ivanov občas významně zahledí. Možná teď prozradím svou nekompetentnost, ale nemohu si pomoci, valný smysl mi to celé prostě nedává. Jiná věc je, že po chvíli si lze na japonské „ozdoby" zvyknout, zhruba stejným způsobem, jako když přestanete vnímat praskání staré gramofonové desky. Zůstane „po našem" zahraný Ivanov, po herecké stránce spíše dobrý než vynikající, v jádru vážný (málo platné, hra je to opravdu depresivní), ale když se naskytne možnost, co nejlegračnější (byl by přece hřích nevyužít velkolepou opileckou scénu). Do letošního festivalového programu se tak Ivanov hodí spíše coby další titul, v němž hraje zásadní roli sebeklam a násilné vnucování pravdy; strhující divácký zážitek se nekonal.

Vladimír Mikulka
(Kritika, Divadlo Plzeň 2007, Divadelní noviny 16/2007)